Beruška a kapka bláta

Beruška si na ranní návštěvu přichystala červený kabátek s černými tečkami. Kabátek si sice nemohla sundat, protože to byly její krovky, ale kontrolovat jej v louži uměla docela dobře. Naklonila se nad hladinu. Jedna tečka chyběla. Místo ní se na ni dívalo cosi hnědého a křivého.

Beruška se naklonila víc. Hnědá věc se naklonila také. „To mám snad nový vzorek?“ podivila se. U kopretiny už čekal motýl. „Můžeme?“ zavolal. „Počkej, musím se spočítat.“ Beruška se otočila levým bokem k vodě. Potom pravým. Jenže pokaždé viděla jen polovinu zad.

Motýl přiletěl blíž. „Jestli chceš, spočítám ti je já.“ Beruška roztáhla křidélka, aby se mu dobře dívalo, ale motýl se rozesmál. „Takhle mi uletí celé počítání.“ Zase je složila. Motýl dosedl na stéblo a prohlížel jednu krovku po druhé. U hnědé skvrnky se zastavil.

„Tudy jsi lezla do louže?“ zeptal se. Na břehu zůstala hluboká stopa v blátě. Beruška přikývla. Chtěla se podívat do vody a uklouzla na mokrém kořínku. Nic se jí nestalo, ale trocha bláta jí cákla na záda. Beruška se zavrtěla. Na tuhle část přípravy návštěvy úplně zapomněla.

Na kopretinovém listu visela velká kapka rosy. Motýl list podržel a beruška pod něj opatrně couvla. Kapka jí přejela přes krovku. Hnědá skvrnka se protáhla, oddělila a stekla dolů. Pod ní čekala černá tečka, kulatá jako všechny ostatní. Beruška se znovu podívala do louže. Teď už svůj odraz poznávala.

„A kolik jich tedy mám?“ Motýl zvedl křídlo. Vtom je postříkal vrabec, který se nedaleko vykoupal. Voda se rozvlnila a z jedné beruščí tečky bylo v odrazu několik malých. „Teď moc,“ uzavřela beruška. Oba se schovali na suchou stranu kopretiny a počkali, až se hladina uklidní.

Na návštěvu nakonec vyrazili vedle sebe. Motýl nesl v chloupcích zrnko pylu, beruška na nožce maličký kousek hlíny. Ani jeden už kvůli tomu necouval k louži. U sousedního zvonku je čekala housenka s čerstvě rozkousaným okrajem listu. „To je dobře, že jste tady,“ řekla. „Sama bych to celé nesnědla.“