Rybka a ztracený zvoneček

Želva měla lodičku z pevného listu. Převážela na ní maliny z ostrůvku a na stopce jí visel maličký mosazný zvoneček. Cinkal pokaždé, když loďka přirazila ke břehu. Rybka zpod vodního listu ten zvuk dobře znala. Vždycky připlula blíž, protože na dně pak bývalo co pozorovat: červené odlesky malin, želví tlapky a pomalu se točící stín.

Jednou připlula loďka úplně potichu. Želva ji vytáhla na plochý kámen a podívala se na stopku. Zůstal na ní jen rozvázaný kousek trávy. „Ztratila jsem zvoneček,“ povzdychla si. Rybka objela ostrůvek. Pod hladinou bylo vidět dobře. Mezi oblázky se cosi zlatě zalesklo. Zvoneček ležel na boku a z jeho okraje vykukovalo mrňavé srdíčko.

Rybka jej zkusila nadzvednout nosem. Mosazná stříška se pohnula, ale byla těžší, než čekala. Nos jí sklouzl a zvoneček si znovu sedl do písku. Želva stála na kameni nad ní. „Našla jsi ho?“ Rybka vykoukla až ke hladině. „Našla. Jen neumím létat s nákladem.“ Želva se naklonila, ale na místo mezi hlubšími oblázky ze břehu nedosáhla.

Rybka proto hledala cestu po dně. Vedla tam nízká písčitá šikmina. Nad ní už voda sotva zakrývala malé kamínky. Kdyby zvoneček vytlačila po ní, želva by si jej mohla vzít u kraje. Rybka se vrátila k nálezu a opřela se do něj. Zvoneček se kutálel krásně. Bohužel přesně na druhou stranu, do většího dolíku.

Chvíli bylo vidět jen rozvířený písek. Rybka počkala, až se usadí. Pak zjistila, co se stalo: kulatý okraj se točil jako kolečko a táhl s sebou celou stříšku. Zbytek stébla uvázaný na oušku se ovšem zachytával o písek a zvoneček brzdil. Rybka se pokusila odstrčit ho z opačné strany. Tentokrát se posunul blíž ke břehu, ale zase se svezl dolů.

Želva mezitím spustila svou prázdnou listovou lodičku zpátky na vodu. „Připluju blíž,“ nabídla. Rybka jí ukázala šikminu. Želva se držela vedle ní a opřela okraj lodičky o vystouplý kámen. List tak vytvořil malý mělký přístav. Nebyla v něm žádná díra, do které by mohl zvoneček hned znovu zapadnout.

Rybka začala tlačit. Nehonila jej už po kulatém okraji, ale posouvala širokou stříšku po písku. Želva čekala nahoře. Když zvoneček jednou zase sklouzl, zachytil se o oblázky těsně pod listem. Rybka obeplula jeho bok a přistrčila jej jinak. Teď už mosaz vykoukla z vody. Želva pomalu natáhla tlapku a vzala zvoneček za ouško.

Na plochém kameni jej pečlivě očistila. Ze stébla spletla nový úvaz, delší než ten starý. Rybka sledovala její práci z vody a nos si chladila pod vodním listem. „Cinkneš?“ poprosila. Želva lehce zatřásla stopkou. Ozvalo se známé jasné cinknutí. Rybka se lekla jen tak málo, že udělala jedinou bublinku.

Odpoledne vyplula lodička znovu k ostrůvku. Zvoneček teď visel výš a želva zkoušela úvaz pokaždé, když naložila malinový košík. Rybka se držela u mělkého přístavu. Když se loďka vracela, zase pod ní tančily červené odlesky. A tentokrát se o návratu dozvěděla ještě dřív, než je uviděla.