Ježek a velká kapka

V zahradě drobně pršelo. Kapky bubnovaly na konev, na kámen i na ježkův nos. Ježek si nos otřel tlapkou a zalezl pod veliký list. Tam našel fialku. Hlavičku měla svěšenou a hlínu kolem sebe suchou. Široký list nad ní zachytil všechen déšť.

„Ty máš střechu, ale nemáš pití,“ podivil se ježek. Fialka se maličko zachvěla. „Ke kořínkům mi nic neteče.“ Ježek vykoukl nad okraj svého úkrytu. Na širokém listu seděla veliká kapka. Byla kulatá, lesklá a uvnitř měla obrácený obrázek celé zahrady.

„Jednu ti přinesu,“ slíbil. Podebral okraj listu a opatrně ho naklonil k fialce. Kapka se protáhla. Ježek čekal. Kapka se zase zakulatila. Držela se listu, jako by na něm měla přilepené bačkůrky. „Tudy, prosím,“ ukázal jí ježek. Kapka se ani nehnula.

Naklonil list o trochu víc. Kapka náhle vyrazila, ale jinam, než čekal. Sjela do prohlubně u stopky a tam zůstala sedět. Ježek sklopil čumáček. Kdyby teď listem prudce zatřásl, voda by spadla na cestičku. Fialčiny kořínky byly na druhé straně.

Vedle kamene ležel úzký spadlý lístek. Ježek ho přehnul podél prostřední žilky. Vznikl malý žlábek. Jeden konec položil na hlínu u fialky, druhý opřel o kámen. Pak nad něj přitáhl okraj širokého listu. „Teď máš cestu,“ řekl kapce. „A já budu držet střechu.“

Jenže mezi listy zůstala mezírka. Ježek ji zkusil zakrýt tlapkou, ale voda mu stekla mezi prsty. Zastudila ho až za drápkem. Našel tedy krátkou větvičku, podložil jí žlábek a posunul ho blíž. Tentokrát se oba listy dotýkaly.

Zvedal široký list pomalu. Kapka se sunula k okraji, zastavila se a zase popojela. Ježka svrběl nos. Chtělo se mu kýchnout. Přitiskl čumáček k rameni a chvilku počkal. Potom kapka sklouzla do žlábku, proběhla jím a vsákla se přímo vedle fialky.

Hlína ztmavla. Ježek ještě chvíli přidržoval list a poslal po žlábku několik menších kapek. Pak střechu podepřel větvičkou, aby voda mohla stékat dál. Když se vracel večer, fialka už držela hlavičku výš. Ježek se k ní sklonil. Z okraje listu mu káplo rovnou na nos. „Děkuju, já už mám dost,“ zafuněl.