Dirigent a triangl, který nechtěl čekat

V hudebně paní Růženy se po zavření dveří probouzely nástroje. Flétna uměla sama fouknout, buben sám zabubnovat a triangl se rozezvučel stříbrnou paličkou, která patřila jen k němu. Jakmile někdo dveře otevřel, všechny zase ztichly. Paní Růžena o tom věděla a před zkouškou pokaždé zaklepala.

Dnes nechala malého Otu řídit orchestr. Půjčila mu dřevěnou vařečku místo taktovky a odešla do vedlejší místnosti.

Ota chtěl zahrát krátkou skladbu o ospalém medvědovi. Domluvili si ji předem: violoncello třikrát zamručí, flétna se zeptá, buben odpoví. A potom, až Ota ukáže na triangl, zazvoní budík. Jediné cinknutí na úplném konci.

„Rozumím,“ řekl triangl. „Jsem budík.“

Ota zvedl vařečku. Violoncello zamručelo.

CINK!

„Ještě ne,“ upozornil ho Ota.

„Jen jsem zkoušel, jestli zvoním.“

Začali znovu. Violoncello zabručelo třikrát, flétna se nadechla.

Cink, cink, cink!

„Tentokrát jsem zvonil do zásoby,“ vysvětloval triangl. „Co mám tak dlouho dělat? Všichni hrají a já tu visím jako ramínko.“

Ota zkusil mávat vařečkou rychleji, aby byl konec blíž. Violoncello se zadýchalo, flétna zapískla jako konvice a buben odpověděl dřív, než zazněla otázka. Medvěd se jim někam rozběhl ještě před usnutím.

Ota spustil ruku.

„Já to chci slyšet,“ řekl trianglu. „Takhle nepoznám, jestli náš medvěd opravdu usnul.“

„Já taky ne,“ přiznal triangl. Jeho palička dosud trochu poskakovala.

Ota si sedl na podlahu pod stojánek. „Tak to jednou poslechneme spolu. Bez budíku.“

Vařečku položil před sebe. Nástroje už věděly, kdy mají hrát, a zkusily svou část pomalu. Violoncello zamručelo. Flétna se zeptala. Buben odpověděl dvěma měkkými údery.

Triangl ani necinkl. Poprvé slyšel, jak buben druhou ránu skoro schová do první. Potom nastalo ticho.

„Teď by se vzbudil,“ zašeptal.

Ota přikývl. „Teď.“

Triangl se zatřásl tak nadšeně, že ho palička málem uhodila. Zadržel ji těsně před kovovým rohem.

„Ještě jednou. Tentokrát se vším.“

Ota vstal. Vedl skladbu klidně a na triangl se díval i během jeho čekání. Nebyl zapomenutý. Jen poslouchal medvědí spaní.

Konečně Ota namířil vařečku na stojánek.

Cink!

Zvuk se nad nástroji pomalu rozplynul.

Za dveřmi zaklepala paní Růžena. Vešla dovnitř a našla Otu s vařečkou za zády. Nástroje byly tiché.

„Jak vám to šlo?“

„Medvěd se probudil přesně včas,“ řekl Ota.

Ze stojánku se nic neozvalo. Ale stříbrná palička ležela u trianglu tak spořádaně, jako by tam někdo právě dokončil velmi důležitou práci.