Lišče a pohlednice bez obrázku

Lišče dostalo od ježka pohlednici. Byla na ní louka, kde teď ježek bydlel, a uprostřed tři veliké bodláky. Lišče kartu opřelo o hrneček. Chtělo kamarádovi také něco poslat.

„Namalujeme mu celý náš les,“ rozhodlo.

Na stolek pod borovicí položilo čistou pohlednici. Vzalo si červenou, zelenou a modrou pastelku. Začalo velikým dubem. Jenže koruna zabrala skoro všechen papír. Pro potok zůstal proužek úzký jako tkanička a lavička se nevešla vůbec.

Lišče obrázek otočilo. Na druhé straně začalo menšími stromy. Nakreslilo jich tolik, že už nerozeznalo borovici od smrku. Když přidalo modrý potok, modrá čára přetnula kmen dubu.

„To by se ježek divil, kdyby nám tekla voda stromem,“ zamumlalo.

Přineslo velký arch. Na velký papír se přece celý les vejde. Rozložilo ho přes stůl, obě židle i prázdný košík. Malovalo dlouho. Nakonec mělo krásný les a žádné místo na svačinu.

Zkusilo arch složit do obálky. Vznikl balík silný jako polštář. Obálka se zavřít nedala.

Chvíli zkoušelo prázdnou kartu jen tak podržet v tlapkách. Co by na ní chtěl vidět právě ježek? Lišče si představilo jeho čumáček nad obrázkem. Kdyby na kartu vměstnalo sto stejných stromů, ježek by sotva poznal, pod kterým spolu schovávali svačinu. A svačina mu vždycky připadala důležitější než celé řady stromů. Jednou ji dokonce hledali pod úplně jiným dubem.

Lišče odložilo pastelky. Vyšlo ke starému dubu a posadilo se tam, kde s ježkem sedávali při dešti. Nad hlavou mu rostla široká kapradina. Ježek jí říkal jejich zelený deštník.

Lišče se usmálo. Ježek přece nepotřeboval poznat každý strom. Některá místa znal i se zavřenýma očima.

Domů vzalo jeden spadlý kapradinový lístek. Maminka mu půjčila měkkou zelenou pastelku. Lišče lístek podložilo pod nový papír a přejelo přes něj naplocho pastelkou. Na pohlednici se objevily všechny jemné žilky. Byl to přesně jejich deštník.

Vedle otisku zůstala volná bílá plocha. Lišče přemýšlelo nad potokem. S ježkem tam stavěli můstek z klacíků. Jednou lišče šláplo do bláta a ježek se tak smál, až pustil svůj nejrovnější klacík po vodě.

Lišče si venku lehce namočilo tlapku do měkké hlíny. Na zbytek pohlednice obtisklo dvě maličké stopy. Potom si tlapku pečlivě umylo, aby další stopy nevznikly také na stole.

Nakonec nakreslilo tři čárky od jednoho okraje k druhému. Nebyl to celý potok. Byl to jejich trochu křivý můstek.

Kartičku chvíli podrželo před sebou. Dub na ní chyběl. Také všechny smrky. Zato se na ní dalo schovat před deštěm a přejít přes vodu.

Lišče připsalo: „Deštník pořád drží. U můstku ti schovávám místo.“ Pohlednice se do obálky vešla úplně lehce.

Když ji druhý den přebírala sojka, všimla si zeleného otisku.

„Takový list roste u dubu,“ řekla.

„Ano,“ přikývlo lišče. „A tenhle konkrétní zná ještě někdo.“

Za několik dnů přišla odpověď. Pod obrázkem bodláků byly dvě drobné tečky a vedle nich věta: „Příště ponesu klacíky já.“

Lišče postavilo obě pohlednice vedle sebe. Jeho velký lesní obraz mezitím sloužil jako prostírání. Na jednom zeleném smrku právě stála miska s ostružinami.