Matěj a přihrávka kolem obra

Matěj si před zápasem nakreslil prstem do vzduchu velikou jedničku. Jeden gól. Víc dnes nepotřeboval. Na hřišti za školou čekaly dvě malé branky, dva týmy a trenérka s píšťalkou, která někdy zněla jako rozzlobená sýkorka.

Minule dal gól Vítek a ostatní mu plácli do dlaně. Matěj si to chtěl také zkusit. Večer doma dokonce trénoval vítězný výskok. Maminka ho poprosila, aby přitom nechal lustr na pokoji.

V protější brance stál Filip. Měl dlouhé ruce, dlouhé nohy a žluté rukavice. Když se rozkročil, vypadal jako obr, který si spletl fotbalovou branku s vlastními dveřmi.

„Tudy nic neprojde,“ oznámil a zatřepal rukavicemi.

Matěj zkusil střelu doprostřed. Plác! Žluté rukavice míč chytily. Zkusil střelu napravo. Filip tam byl. Zkusil velikou ránu nahoru. Míč přeletěl branku a zastavil se u plotu.

„Tam žádná branka není,“ poznamenala jeho spoluhráčka Nina. „Leda pro veverky.“

Trenérka míč přinesla zpátky. Hrálo se dál. Matěj běžel s hlavou sklopenou tak nízko, že viděl každý zelený flíček na kopačkách. Ninu neslyšel. Když mu zavolal kamarád Vítek, všiml si ho až po další chycené střele.

O přestávce seděli na lavičce. Vítek pil z láhve a Nina si z tkaničky vytahovala stéblo trávy.

„Když máš míč, díváš se jenom na něj,“ řekla. „Já vedle tebe pořád mávám.“

„Viděl jsem ti loket,“ přiznal Matěj.

„Tak příště zkus i zbytek.“

Ve druhé půli si Matěj schválně zvedl bradu. Najednou bylo hřiště větší. Vlevo běžela Nina, vpravo Vítek a u branky Filip poskakoval v rukavicích. Matěj poslal míč Nině. Kopl moc prudce. Míč jí utekl za čáru.

Nina neřekla nic. Jen se k němu postavila blíž a ukázala na svoje boty. „Tady mám nohy. Ne u plotu.“

Příště jí Matěj posunul míč po trávě. Nina ho zastavila, přihrála Vítkovi a rozběhla se dál. Filip popošel za míčem doprava. Kousek levé strany branky zůstal prázdný.

Matěj si toho všiml. Prázdné místo bylo malé, asi jako otevřené okénko. Vítek mu přihrál. Matěj už napřáhl nohu, ale Filip se hned přesunul před něj. Okénko zmizelo.

Zato Nina stála vlevo. Tentokrát Matěj viděl nejen její loket. Viděl obě boty i to, kam ukazuje špičkou.

Poslal jí míč. Nízký, klidný, přesně před nohu. Filip otočil hlavu. Nina kopla a síť zašustila.

„Gól!“ vykřikl Vítek.

Matěj si chtěl vyskočit, ale nejdřív se začal smát. Obr se totiž posadil na trávu a prohlédl si rukavice.

„Asi potřebuju třetí ruku,“ prohlásil Filip.

„Nebo ještě jednoho brankáře,“ dodala Nina.

Do konce zápasu dal Filipův tým také gól. Byla remíza. Trenérka zapískala a všichni se šli napít. Matěj si cestou znovu nakreslil prstem jedničku. Pak vedle ní přidal dvě malé čárky: jednu pro Ninu, druhou pro Vítka.

„Kolik gólů jsi dneska dal?“ zeptal se tatínek za plotem.

„Já žádný,“ odpověděl Matěj. „Ale viděl jsem okénko. A pak jsem ho Nině otevřel.“