Medvídek a poslední světýlko

„Dneska chci mít všude zhasnuto,“ řeklo dítě zpod peřiny. Zhasla lampička, zhaslo světlo na chodbě a pokoj se tiše uložil ke spaní. Na okenním parapetu seděl malý medově hnědý medvídek. Měsíc mu svítil na jedno ouško. Druhé měl ohnuté, protože na něm dítě před chvílí usnulo.

Medvídek se právě chystal zavřít oči, když vedle něj něco zašustilo. Po parapetu lezl drobný šneček. Před sebou měl prázdnou podmisku, za sebou mokrou cestičku a kolem sebe velikou tmu. „Hledám svůj květináč,“ zašeptal. „Ten s měkkým mechem. Jenže tady všechno voní po hlíně.“

Medvídek natáhl tlapku k lampičce. Potom se zarazil. Dítě si přálo tmu a už pravidelně oddechovalo. „Velké světlo dneska ne,“ řekl. „Zkusíme najít takové, které dosvítí jen k tvým tykadlům.“ Šneček si tykadla prohlédl. Nebyla dlouhá. To znělo docela slibně.

Na parapetu ležel tenký lístek, který odpoledne spadl z pokojové rostliny. Měsíc skrz něj prosvítal a ukazoval všechny jemné žilky. Medvídek lístek zvedl za stopku. Když jej přidržel nad bílou podmiskou, objevil se pod ním bledý zelený flíček.

„Listová lucernička!“ vydechl šneček. Medvídek ji nesl nízko, kousek před jeho hlavou. Jenže sotva se pohnul, světýlko zmizelo. Medvídkova tlapka zakryla měsíc. „Aha,“ zamumlal. Přesedl si na druhou stranu a uchopil lístek jen dvěma konečky tlapky. Zelený flíček se vrátil.

Šneček lezl za ním. U prasklinky v parapetu se zastavil. Medvídek počkal. U podmisky musel šneček zatočit. Medvídek zatočil také. Jednou si šneček spletl medvídkův knoflík s květináčem. „Tady by mi bylo trochu těsno,“ uznal, když do něj opatrně ťukl.

Konečně ucítil známý mech. Přelezl přes nízký okraj květináče a stočil se pod zelený polštářek. „Už můžeš zhasnout,“ zašeptal. Medvídek položil lístek naplocho vedle květináče. Malé zelené světýlko zmizelo. V pokoji zůstala jen měsíční záře.

Z postele se ozvalo spokojené zavrtění. Medvídek si opřel ohnuté ouško o okenní rám a zavřel oči. Z mechu ještě vykouklo jedno tykadlo. Pak i ono pomalu zajelo dovnitř.