Tulení mládě a první hvězda

Malé tulení mládě mělo na čumáčku tři mokré tečky. Vystrčilo ho z mámina teplého boku a podívalo se přes zasněžený kámen. V mělké skalní tůňce něco svítilo.

„Maminko,“ zašeptalo, „někomu sem spadlo světýlko.“

Máma odpočívala hned vedle. Zvedla hlavu, podívala se do tůňky a potom na oblohu.

„Zůstaneme tady na břehu a prohlédneme si ho,“ řekla.

Mládě se posunulo blíž k jejímu přednímu ploutvovému polštářku. Ve vodě bylo opravdu světlo. Drobné, bílé a mnohem menší než měsíc, který právě vystupoval nad vzdálenou skálou.

„Nemá pod sebou nic měkkého,“ všimlo si mládě. „Půjčím mu trochu sněhu.“

Nabralo ploutvičkou ze břehu malý chomáček a nechalo ho sklouznout na hladinu. Sníh se rozpadl. Voda se zavlnila a světlo zmizelo.

Mládě strnulo. „Teď už nesvítí!“

Maminka k němu přisunula bok. „Počkejme, až se voda utiší.“

Čekali. Jedna vlnka se dotkla kamene, druhá doběhla ke sněhu. Potom bylo v tůňce zase klidno. Světýlko se objevilo přesně tam, kde svítilo předtím.

„Tak přece ještě je,“ vydechlo mládě. Chtělo ho ukázat mamince a zvedlo ploutvičku. Přitom do tůňky ťuklo špičkou. Světlo se natáhlo do dlouhé třesoucí se čárky.

Mládě si ploutvičku přitisklo k bříšku. Tentokrát už vědělo, na co má počkat.

Když se třpyt zase zúžil do bodu, maminka kývla směrem k nebi. „Podívej se také nahoru.“

Nad skálou svítila první hvězda.

Mládě střídavě otáčelo hlavu. Bod ve vodě. Hvězda nad skálou. Bod ve vodě. Hvězda nad skálou.

„Jsou dvě?“ zeptalo se.

„Ta ve vodě je odraz,“ odpověděla máma. „Hvězda zůstává na nebi. Hladina nám ukazuje její světlo.“

Zvedl se lehký vánek. Na vodě se udělaly drobné vrásky a bílý bod se roztřásl. Mládě tentokrát nic neudělalo. Jen se podívalo vzhůru. Hvězda tam zůstala docela klidná. Když vítr zase polevil, uklidnil se také její obraz dole v tůňce. Mládě spokojeně pohnulo vousky. Už vědělo, kam se podívat, kdyby se třpyt dole znovu ztratil.

To se mláděti líbilo. Rozhlédlo se po místě, kde by se mohlo pohodlně dívat a přitom do vody nešťouchat. Za širokým kamenem byla malá sněhová prohlubeň. Od tůňky ji odděloval pruh hladkého břehu a maminka na ni dosáhla ploutví.

Mládě tam udělalo dvě krátká tulení převalení. Uvelebilo se a otočilo čumáček k vodě. Ze svého pelíšku vidělo jen kámen.

„Tady jsem moc nízko,“ oznámilo trochu zklamaně.

S maminkou se posunuli o kousek stranou. Tam byl sníh měkce navátý a přes jeho okraj bylo do tůňky dobře vidět. Máma si lehla vedle něj. Mládě přitisklo přední ploutvičky k sobě, aby tentokrát nechtěně nevyrobily další vlnu.

Nebe pomalu tmavlo. Ve vodě se objevilo i bledé kolečko měsíce. Na mládě bylo takové množství světel zatím moc. Vybralo si proto tu jednu první hvězdu a dívalo se jen na ni.

Za chvíli zavřelo oči. Když je znovu otevřelo, hvězda ve vodě pořád svítila. Nemuselo ji vytahovat, přikrývat ani hlídat.

Máma mu položila ploutev vedle čumáčku. Tři mokré tečky už uschly. Tůňka zůstala klidná a mládě se k mámě přitulilo celým bokem.