Oblačný pekař a tichý preclík

Oblačný pekař Albín měl malou pec nad krajem lesa. Přes den v ní odpočívalo slunce. V noci Albín pekl z oblačné mouky, rosy a měsíčního paprsku. Když těsto vychladlo, stalo se z něj světlo. Dokud bylo teplé, dalo se tvarovat jako obyčejná houska.

Dnes chtěl měsíci připravit preclík. Měsíc totiž celý týden obcházel oblohu a Albín mu slíbil něco zakrouceného pro radost.

Všechny hvězdy kolem pekárny už spaly. Ležely v měkkých dolíčcích na mraku a jen tu a tam některá mrkla.

Albín našlapoval v plstěných bačkorách. Mouku nabral dřevěnou lopatkou, rosu nalil pomalu po stěně mísy a těsto hnětl oběma rukama. Neřeklo ani plesk.

Vyválel dlouhý váleček. Překřížil konce a přitiskl je dole. Preclík měl dvě pěkná okénka a třetí malinké, trochu nakřivo.

„To je pro můj nos,“ zašeptal Albín a podíval se skrz něj.

Chtěl povrch posypat hvězdným cukrem. Jenže papírový sáček zašustil. Nejbližší hvězda sebou trhla.

Albín přestal. Počkal, až hvězda znovu zastrčí růžek do peřinky. Potom sáček otevřel ještě opatrněji.

Šššrš.

Hvězda se posadila.

„Už je ráno?“ zamumlala.

„Ještě je noc. Promiň,“ zašeptal pekař.

Položil sáček stranou. Preclík mohl být i bez cukru, ale vypadal trochu holý. Albín si představoval lesklé puntíky po celém oblouku. Každý měl vypadat jako drobeček světla, aby se hodil k měsíčnímu putování.

Ve džbánku mu zbylo pár kapek rosy. Vzal štěteček, kterým potíral housky, a zkusil udělat jednu tečku. Rosa se na teplém těstě zaleskla. Pak druhou, třetí, až byl celý preclík puntíkatý. Štěteček byl tichý jako pírko.

Preclík zasunul do pece. Dvířka přidržel za držadlo až do poslední chvíle, aby nebouchla. Chvíli seděl u pece a jejím malým okénkem pozoroval preclík. Těsto pomalu nabývalo a všechny tři otvory se pěkně zakulatily.

Když preclík vytáhl, donesl ho na kraj mraku, kde nikdo nespal. Tam ho nechal vychladnout. Oblačné těsto pomalu zprůsvitnělo. Každá rosová tečka se změnila v drobnou světlou jiskru.

Měsíc právě míjel komín. Albín mu preclík podal na dlouhé lopatě.

Měsíc ho navlékl na špičku svého srpku. Malým křivým okénkem si prohlédl Albínův nos.

„Sedí,“ zašeptal.

Ráno našla probuzená hvězda u pece zavřený sáček.

„A cukr?“ zeptala se.

Albín se usmál. „Ten může dneska křupat při snídani.“