Princezna a koruna na spaní
Princezně Idě se do pokoje odráží měsíční světlo od slavnostní koruny. Než usne, vyzkouší s komorníkem, kam lesklou ozdobu uložit.
Princezna Ida se celý den těšila, až si slavnostní korunu sundá. Nebyla těžká, ale její prostřední zoubek jí při každém předklonu drbal ofinu.
Večer ji položila na poličku, oblékla si noční košili a vlezla do postele. Komorník zavřel dveře. V pokoji zůstalo jen měsíční světlo.
A jedna stříbrná tečka na stropě.
Ida zvedla hlavu. Tečka se pohnula. Ida sebou zavrtěla. Tečka jí přeběhla přes peřinu a zastavila se na nosu plyšového oslíka.
„Ty taky nosíš korunu?“ zeptala se ho.
Oslík mlčel. Zato koruna na poličce tichounce zacinkala. Byla kouzelná, ale jen maličko: každý měsíční paprsek, který na ni dopadl, poslala na místo, kam se Ida právě dívala. Bez paprsku nesvítila. Tohle Idě vysvětlila zlatnice už ráno, jenže za dne to nebylo jak vyzkoušet.
Teď princezna koukala ze stropu na skříň a ze skříně na oslíka. Stříbrná tečka ji poslušně následovala.
Ida znovu zavolala komorníka.
„Koruna nechce spát.“
Komorník přišel v měkkých bačkorách. Na hlavě měl čepici s bambulí, protože zámecké chodby večer studily.
„Zkusíme ji požádat,“ navrhl. „Vaše Korunovosti, dobrou noc.“
Tečka mu přistála na bambuli. Ida se rozesmála. Komorník se uklonil a bambule se zlatavě zatřásla.
Ida korunu obrátila zoubky dolů. Tečka se schovala, ale při maličkém natočení zase vyskočila. Položila přes ni kapesník. Tenkým plátnem procházel světlý proužek a na poličce to vypadalo jako malý stan.
„Taky bych si pod ním hrála,“ řekla Ida. „Ale teď už nechci koukat, kam zase odskočí.“
Komorník ukázal na závěs. „Můžeme zatáhnout.“
Ida se podívala do okna. Venku se rýsovala věž, kterou měla před spaním ráda. Její špička vypadala jako komorníkova čepice, jen bez bambule.
„Raději schováme korunu,“ rozhodla.
Na dně šatníku stála prázdná krabice od zimních bot. Ida ji přinesla na poličku. Ida vložila dovnitř korunu. Komorník jí přidržel víko a potom je pevně zavřela. Měsíc svítil dál, ale jeho paprsek se ke koruně nedostal. Strop byl zase obyčejný strop.
„Potřebuje větší ložnici než já,“ zívla Ida.
Komorník jí podal oslíka. Princezna si lehla na bok, aby viděla špičku věže. Tentokrát se za jejím pohledem nic nerozběhlo.
Komorník u dveří ještě zašeptal: „Dobrou noc, Vaše Korunovosti.“
Z krabice se neozvalo nic. Ida se usmála do oslíkova ucha.
Ráno korunu zase nasadí. Ale krabici od bot si nechá.
A teď si nechte chvilku na vlastní povídání.
Doba čtení je orientační, při klidném čtení nahlas. S pauzami, otázkami a vlastními hlasy může být delší.
