Slunečnice a ospalý čmelák
Slunečnice Zlata připravuje pro čmeláka ranní hostinec. Večer však musí rozhodnout, kam pověsí těžkou ozdobu, aby jí nezakryla květ.
Na kraji zahrady rostla slunečnice Zlata. Ráno k ní létal čmelák Vendelín a nosil na kožíšku žlutý pyl. Než přistál, vždycky zabručel třikrát: brum, brum, brum.
Dnes se přišel rozloučit ještě před večerem.
„Zítra začnu u tebe,“ řekl. „Jen jestli tě po ránu najdu. Bývám ještě ospalý.“
Zlata se narovnala. „Připravím hostinec. Takový, který nepřehlédneš.“
Vendelín odletěl do svého hnízda. Na zahradu padalo měkké světlo a Zlata začala chystat výzdobu.
Poprosila pavučinku, kterou vítr utrhl z prázdného plotu, aby jí podržela suché makovice. Mák vedle záhonu jí tři půjčil. Zlata si je zavěsila pod květ jako zvonečky.
Zašustily tak hlasitě, že se vrabec na plotě otočil.
„Hostinec bude zítra!“ řekla mu. „Teď už máš po zavírací době.“
Vrabec si ještě jednou poskočil a odletěl spát.
Zlata se pokusila ukázat makovicím ranní pozdrav. Sklonila květ a zacinkala jimi. Jenže tři makovice byly těžší, než čekala. Hlava se jí naklonila tak hluboko, že místo zahrady viděla vlastní stonek.
„Tak to bych hosta přivítala zády,“ zamumlala.
Zkusila přehodit pavučinku přes horní okvětní lístky. Makovice jí teď visely přes střed květu. Pro čmeláka tam nezbylo pořádné místo.
U kořenů zašustil ježek, který vyrážel na večerní procházku.
„Koho čekáš?“ zeptal se.
„Vendelína. Chci, aby se mu u mě líbilo.“
„Vždycky jsem ho viděl sedět uprostřed,“ poznamenal ježek. „Na zvonečku jsem ho zatím nepotkal.“
Zlata se podívala na zakrytý květ. Potom pavučinku pomalu stáhla. Ježek zachytil makovice, aby nespadly do salátu. Odnesl je k plotu a zavěsil na nízkou příčku. Tam mohly šustit a nikomu nepřekážely.
Slunečnice znovu zvedla hlavu. V šeru z ní svítil veliký žlutý kruh.
„Vlastně už mám žlutý vchod, který je vidět zdaleka,“ řekla.
Listy se jí uklidnily. Zahrada potemněla, ježčí kroky se vzdálily a za plotem jednou tiše zašustila makovice.
Ráno přiletělo známé brum, brum, brum. Vendelín usedl rovnou doprostřed květu. Na jedné noze měl pylovou kuličku a na druhé ještě žádnou.
Přešel od jednoho drobného kvítku k druhému a pečlivě je prohlížel. Nikam nespěchal. Slunečnice držela hlavu docela klidně.
„Našel jsi hostinec?“ zeptala se Zlata.
Čmelák odpověděl spokojeným zabzučením. Pak si všiml makovic na plotě.
„A vedle je hudba!“
Zlata nechala vítr, aby mu maličko zašustil k snídani.
A teď si nechte chvilku na vlastní povídání.
Doba čtení je orientační, při klidném čtení nahlas. S pauzami, otázkami a vlastními hlasy může být delší.
