Tučňák a hranatá koule

Tučňák Emil postavil na udusaném sněhu šest kuželek ze zmrzlých sněhových válečků. Chtěl je shodit jediným kutálením. Na pobřeží si proto nasbíral hladké oblázky a přivezl je na bříšku jako na saních.

„Kouličky doručeny!“ zavolal. Poslední kámen mu při jízdě vyskočil a zůstal mu na hlavě. Byl hranatý, placatý a vůbec nevypadal jako koulička.

Přiběhla tučňačice Běla. „Ten bude určitě zatáčet,“ řekla.

Emil ho položil na začátek dráhy a pořádně strčil. Kámen udělal kotrmelec, druhý kotrmelec a zaryl růžek do sněhu. Ke kuželkám mu chybělo tolik cesty, že by si na ní Běla stihla zdřímnout.

„Ještě potřebuje rozjet,“ rozhodl Emil.

Vyhrnul před ním malý kopeček a poslal ho dolů. Kámen seskočil z kopečku, plácl sebou naplocho a stál. Běla se rozesmála, až jí z nosu upadla vločka.

Emil zkusil kulatý oblázek. Ten se rozběhl krásně. Jenže v půlce dráhy uhnul stranou a skončil u Běliny nohy.

„Jedna tučňačí kuželka!“ vykřikl Emil.

„Ta se nepočítá. Má vlastní nohy.“

Zkusili další oblázek. Zase uhnul doleva. Pak třetí. I ten se vydal za Bělou. Emil se položil na břicho, aby viděl dráhu zblízka. Uprostřed zůstala po jeho sanění mělká kolej. Všechny kulaté kamínky do ní sklouzly.

Běla přinesla sníh. Emil ho křídlem rozhrnul do koleje, jenže sníh byl sypký a oblázky v něm nechávaly nové důlky. Tlapali po něm nohama. Dráha byla samý otisk, jako by na kuželky přišlo celé hejno.

Emil se podíval na placatý kámen.

„Ty se kutálet neumíš,“ pověděl mu. „Ale umíš báječně stát naplocho.“

Přiložil kámen ke sněhu a přitiskl ho oběma křídly. Běla zatím dosypávala sníh. Společně přejížděli plochou po dráze, dokud kolej i stopy nezmizely. Na konci zůstal hladký pruh, který se v zimním slunci trochu leskl.

Emil vybral kulatý oblázek. Tentokrát ho jen lehce postrčil. Ťuk, ťuk, křach! Tři kuželky spadly. Jedna se zatočila na místě, jako by si nemohla vybrat, a lehla si také.

Běla shodila zbylé dvě.

„Teď znovu!“ zavolala.

Emil už nesl sníh na nové válečky. Hranatý kámen položil vedle dráhy na malý podstavec.

„Tenhle nehraje?“ zeptala se Běla.

„Hraje,“ řekl Emil. „Jen má na starost hřiště.“

A protože po třetím kole začalo hřiště opět hrbolatět, dostal správce dráhy hned další práci.