Vláček, který čekal na šneka

Pod jabloní vedla maličká zahradní železnice. Její vláček byl mechově zelený a na prvním vagónku vozil hladké kaštany. Cesta začínala u obráceného květináče, pokračovala kolem záhonu a končila za velkým kamenem. Vláček ji znal tak dobře, že mohl u každé zatáčky spokojeně zacinkat malou dřevěnou stříškou.

Jednoho rána se na kolejích leskla tenká cestička. Vláček zpomalil. Napříč pražci přelézal šnek. Tykadla měl namířená k listu salátu, který rostl na druhé straně. Vláček zastavil o kus dál. „Dobré ráno,“ zavolal. Šnek otočil hlavu. „Dobré. Jdu na návštěvu k tomu listu. Už jsem skoro u první koleje.“

Vláček počkal. Šnek se pomalu přehoupl přes hladký proužek dřeva, přelezl další pražec a zase se zastavil. Na ulitě mu seděla malinká kapka. Vláček se díval, jak se kapka třpytí. Pak se podíval na své kaštany. Měl je doručit ke kameni, než si tam veverka začne chystat hru s počítáním.

„Můžu tě popovézt?“ nabídl. Šnek prozkoumal vysoký okraj vagónku. „Tam bych lezl ještě déle než přes koleje.“ Vláček uznal, že je to možné. Čekal tedy dál. Když šnek konečně dorazil na druhou stranu, vláček ho pozdravil a rozjel se. Kaštany se do cíle dostaly právě včas. Šnek zatím našel na listu pěkně měkký okraj.

Druhý den stál na stejném místě znovu. List totiž rostl pořád tam a šnečí přístřešek zůstával za kolejemi. Vláček zastavil, aniž musel někdo volat. Jen ho napadlo, že takhle budou každý den obdivovat stejnou kapku na stejné ulitě. „Mohli bychom jezdit i chodit každý svojí cestou,“ navrhl.

U nádraží ležel nízký dřevěný mostek, zbylý ze staré stavebnice. Vláček jej přivezl na prázdném vagónku. Nejdřív jej položili přímo vedle kolejí. Šnek vylezl nahoru, přešel po něm a slezl zpátky na stejnou stranu. „Most je pěkný,“ uznal. „Jenom jsem se moc nepřiblížil k salátu.“ Vláček se zamyslel nad tím, kam který konec vede.

Při druhém pokusu opřeli konce mostku o dva pevné kusy dřeva po stranách trati. Pod prostředkem zůstala mezera. Vláček opatrně popojel blíž. Jeho komínek se tam vešel, ale kaštan nahoře na nákladu jemně ťukl do spodku mostu. Vláček couvl. Tentokrát bylo potřeba najít ještě o trochu vyšší opory.

Šnek si všiml dvou stejných kostek u květináče. Postavit mostek na ně pomohla veverka, která si přišla pro další kaštany. Nejdřív po mostku přešel šnek. Nikam nepospíchal. Vláček potom projel pod ním a vezl jeden kaštan úplně nahoře jako zkoušku výšky. Kaštan se ničeho nedotkl. Šnek se spokojeně zastavil uprostřed a rozhlédl se po zahradě.

Veverka přinesla ještě jeden kaštan. Postavila jej na první a vláček znovu projel. Pod mostkem zůstalo místo i pro vysoký náklad. Šnek se díval shora a jeho ulita se ve slunci spokojeně leskla.

Od toho dne se jejich cesty potkávaly ve dvou patrech. Šnek měl přes koleje malý most a vláček pod ním svou zatáčku. Někdy ovšem vláček přece jen zastavil. „Co je nového u salátu?“ ptal se. Šnek mu vyprávěl, který kraj listu je nejměkčí. Tentokrát už nečekali proto, že nemohli dál. Prostě si chtěli chvíli povídat.