Vrabec a drobek ticha
Vrabec hledá, proč pod jeho hnízdem vrže větvička, a zkusí ji utišit kouskem mechu.
Vrabec se chystal spát. Jen se v hnízdě zavrtěl, ozvalo se: vrz! Z vedlejší větve vykoukla sýkorka. „To jsou tvoje dveře?“ „Nemám dveře,“ zašeptal vrabec. Zkusil si lehnout jinak. Vrz! Sýkorka si povzdechla a přitáhla k sobě spící mládě.
Vrabec prohlédl hnízdo. Dva tenké proutky se při každém pohybu třely o sebe. Přidržel je zobáčkem. Vrzání přestalo, jenže takhle by celou noc neusnul. Na kmeni našel měkký chomáček mechu. Utrhl maličký kousek a opatrně jej zasunul mezi proutky.
Pak jednou poskočil. Nic. Poskočil podruhé. Ozvalo se jen zašustění peří. Sýkorka spokojeně přikývla. „Dobrou noc.“ Vrabec si zalezl doprostřed hnízda. Zbytek mechu mu ležel vedle hlavy jako zelený polštářek. Tentokrát se o něj mohl opřít docela potichu.
A teď si nechte chvilku na vlastní povídání.
Doba čtení je orientační, při klidném čtení nahlas. S pauzami, otázkami a vlastními hlasy může být delší.
