Vydra a bublinkový koncert

Vydra Jitka si pod hladinou hrála na trubku. Vypustila z čenichu pár bublin a sledovala, jak stoupají k nebi. Vypadaly jako korálky, které někdo vysypal ze sáčku.

Kolem připlul okoun.

„Co to hraješ?“ zeptal se.

„Zatím nic. Ale večer bude koncert. Tady u potopeného kmene.“

Jitka se vynořila a zavolala kamaráda Otu. Ten si právě na břehu sušil vousky.

„Budeme hrát bublinovou písničku. Já udělám dlouhou řadu, ty krátkou. Ryby se podívají a poznají, kde písnička začíná a končí.“

Ota souhlasil. Na hladině se nadechli, ponořili se ke kmeni a pustili bubliny. Jenže oba začali současně. Krátká řádka se schovala v dlouhé a nad nimi vyrostl jediný rozcuchaný bublinový keř.

Okoun z něj vyjel pozpátku.

„To byl les, nebo písnička?“

Vydry vystrčily hlavy nad vodu. Ota se smál tak, že se musel chytit břehu.

„Počkáme na sebe,“ navrhla Jitka. „Nejdřív já. Pak ty.“

Při dalším pokusu Jitka udělala dlouhou řadu. Čekala, že Ota hned naváže, jenže ten pod vodou neviděl její tlapku schovanou za kmenem. Když konečně začal, Jitka už plavala nahoru pro nový nádech.

Písnička se rozpadla na dvě návštěvy.

„Potřebujeme se domluvit i dole,“ řekla Jitka, když zase odpočívali na hladině.

Pokusila se pod vodou zamávat ocasem. Rozvířila tím bahýnko a Ota viděl jen hnědý obláček. Na třetí zkoušku raději kmen obešli. Vedle něj ležel plochý kámen, čistý a světlý.

Jitka na něj poklepala drápkem. Ťuk, ťuk. Ota zvedl hlavu. Zvuk uslyšel.

„To bude naše znamení!“

Domluvili se na krátké skladbě. Dvě ťuknutí, Jitčina dlouhá řada. Jedno ťuknutí, Otovy tři malé bublinky. Potom oba zpátky nahoru. Žádné natahování konce: na každý další kousek se znovu nadechnou.

Večer okoun přivedl dva další okouny. Postavili se do řady tak vzorně, že vypadali jako pruhované hrnečky na polici.

Ťuk, ťuk. Dlouhý stříbrný řetízek.

Ťuk. Tři kulaté tečky.

Vydry vypluly na hladinu. Pod nimi ryby proplouvaly mezi posledními bublinami.

„Ještě jednou!“ volal okoun.

„Za chvilku,“ řekla Jitka a pohodlně se položila na záda.

Ota vedle ní vykoukl z vody. Na nose mu zůstala jediná bublinka. Praskla dřív, než stačil cokoli říct.

Okouni pod nimi vystrčili hřbety a udělali na hladině tři malé kroužky.

„A tohle,“ prohlásila Jitka, „byl přídavek.“