Žabka a deštník z listu
Žabka pozve broučka pod listový deštník, jenže voda mu teče za krk. Společně hledají, jak se pod list pohodlně vejít.
U rybníka začalo pršet. Žabka si utrhla široký list a zvedla ho nad hlavu. Kapky po něm běhaly jako průhledné korálky.
Po pěšině přicházel lesklý brouček. Na zádech vezl drobeček housky a na každém tykadle jednu kapku.
„Pojď ke mně!“ zavolala žabka. „Mám deštník.“
Brouček se schoval pod kraj listu. Jenže žabka držela stonek nakřivo. Všechna voda stékala právě k němu.
„Děkuju,“ řekl brouček. „Ale tady mi prší i zespodu tykadel.“
Žabka zvedla svou stranu výš. Broučkovi vyšplíchla kapka za krk.
„Jé. Tak ještě jednou.“
Přitáhla list k sobě. Teď zůstal brouček venku celý a pod deštníkem se pohodlně schovával prázdný kamínek.
Brouček se podíval na kamínek. „Ten má dneska pěkné místo.“
Žabka se zasmála a poposunula se. „Stoupni si blíž ke stonku. A já si přidřepnu.“
Brouček odložil housku mezi ně. Předníma nožkama podepřel nízký okraj listu. Žabka pootočila stonek, až špička listu směřovala nad vodu.
Kap, kap, kap. Déšť teď odtékal do rybníka. Žabce nekáplo na nos a broučkovi za krk.
„Držíš?“ zeptala se žabka.
„Držím. Jen mě trochu lechtá řapík.“
Žabka mu uvolnila kousek místa. Brouček rozlomil housku. Jedli pomalu a společně drželi list. Vedle nich seděl kamínek na dešti. Tomu to vůbec nevadilo.
A teď si nechte chvilku na vlastní povídání.
Doba čtení je orientační, při klidném čtení nahlas. S pauzami, otázkami a vlastními hlasy může být delší.
