Áda a tanec velkých papučí

Áda našla v krabici s převleky žluté papuče. Měly dlouhé špičky, měkké uši a vypadaly jako dva ospalí jezevčíci.

„Ty budou na moje vystoupení,“ rozhodla. Za půl hodiny měl přijít dědeček. Áda mu chtěla zatancovat taneček, který včera viděla v televizi: rychlá otočka, noha nahoru, tři malé poskoky.

Svoje domácí boty nechala u zdi a vlezla do papučí. Udělala otočku. Jedna papuče se otočila o něco později než ona. Áda dosedla na koberec.

Nebolelo to. Ale taneček se tím značně zkrátil.

Maminka se přišla podívat, co žuchlo. „Na skákání jsou moc veliké,“ řekla. „Buď jiné boty, nebo tanec vsedě.“

Áda si prohlédla žluté uši. V jiných botách by to už nebylo ono. Přitáhla si tedy pevnou židli. Maminka vyzkoušela, že se nekývá, a Áda se posadila.

Zvedla pravou nohu. Levá papuče zůstala na zemi jako opuštěný pejsek. Pak zvedla levou. Připadala si spíš jako někdo, kdo hledá ponožku, než jako tanečnice.

„To nejde,“ zamumlala.

Odložila nohy pod židli. Ťuk. Jedna pata se opřela o podlahu. Ťuk. Druhá také.

Áda zpozorněla. Zkusila to znovu: ťuk, ťuk, ššš. Při posledním zvuku posunula obě měkké špičky po podlaze. Žluté uši se přitom rozplácly do stran.

„Vstávat, jezevčíci,“ pošeptala jim.

Jednou patou zavolala, druhou odpověděla. Potom obě papuče pomalu vykoukly zpod židle a zase zalezly. To už nevypadalo jako hledání ponožky. Vypadalo to jako dva pejsci, kteří nechtějí ven do deště.

Áda si přidala tlesknutí. Ťuk, ťuk, tlesk, ššš. Jenže při dalším opakování se ztratila. Tleskala rychleji a nohy nestíhaly.

Chvíli seděla úplně tiše. Pak vynechala druhé tlesknutí, které si mezitím přidala navíc. Zůstal jí kratičký taneček, který si dokázala zapamatovat. Zopakovala ho třikrát. Pokaždé papuče na konci společně zalezly pod židli.

Dědeček zazvonil právě včas.

„Bude balet?“ zeptal se, když uviděl připravené místo.

„Dva jezevčíci v dešti,“ oznámila Áda. Usadila ho naproti sobě a začala.

Při prvním ššš se dědeček usmál. Při druhém si začal plácat dlaněmi do kolen. Ádu to málem popletlo, a tak na něj mrkla a ukázala prstem: pomaleji.

Dědeček zpomalil. Papuče vystrčily nosy, rozmyslely si počasí a schovaly se. Áda jim rukou přikryla uši. Konec.

Dědeček zatleskal a pak se zeptal, jestli by to mohl zkusit také.

Áda mu podala žluté papuče. Na jeho nohou byly docela obyčejně velké.

„Tak teď budou ti pejsci muset ven,“ řekla. „Už totiž vyrostli.“