Bára a skříňka na tiché věci

Bára měla nový pokoj, dvě krabice a starého látkového králíka. Na krabicích byly namalované její pastelky. Králík měl jedno ucho měkčí než druhé a voněl pořád stejně jako doma před stěhováním.

Jen pokoj voněl jinak. Dřevem, čistou podlahou a trochu prázdnem.

Bára si sedla na postel. Ze druhé strany pokoje se ozvalo zavrzání. Přitáhla králíka blíž k bradě.

„Mami?“

Maminka stála na chodbě s povlečením. Hned nakoukla dovnitř.

„Co je?“

„Tady někdo vrže.“

Maminka si sedla vedle ní. Chvíli byly potichu. Vrzání se ozvalo znovu, tenké a táhlé, jako když se otáčí velmi malé dveře.

„Slyším to taky,“ řekla maminka. „Pojďme zjistit odkud. Můžeš zůstat tady, nebo jít se mnou.“

Bára nejdřív zůstala na posteli. Maminka zkusila opěradlo židle. Židle jen tiše zaťukala nohou o podlahu. Potom maminka zatlačila na bok knihovničky. Ani ta se neozvala.

Vedle okna stála nízká skříňka. Když kolem ní maminka prošla, Bára zahlédla, jak se její dvířka maličko pohnula.

„Tamhle,“ ukázala. „Ta dvířka se hýbou.“

Maminka dvířka otevřela. Uvnitř byly dvě prázdné police. Na dolním okraji visela jednoduchá dřevěná západka. Nedosedala úplně a dvířka se při průvanu pomalu pootevírala.

Bára slezla z postele. S králíkem v náručí se zastavila u maminky.

„Zkusíme jedno malé vrznutí?“ navrhla maminka.

Bára přikývla. Maminka pohnula dvířky jen o kousíček. Ozval se přesně ten známý zvuk.

„Tak to jsi ty,“ řekla Bára skříňce.

Maminka si přinesla šroubovák, upevnila povolenou západku a nástroj zase uklidila. Dvířka se teď zavřela tichým klapnutím. Bára to zkusila ještě dvakrát. Klap. Klap. Ten zvuk se jí líbil víc.

„Co do ní patří?“ zeptala se.

„Co bys tam ráda měla?“

Bára přinesla první krabici. Byla v ní dřevěná kostka, malý zvoneček, hladký kamínek od potoka a tři korálky v pytlíčku. Zvoneček zazvonil, sotva ho vytáhla.

„Ty budeš radši v šuplíku,“ rozhodla.

Bára si odhrnula kaštanový copánek a ze druhé krabice vytáhla známý malý ubrousek. Rozprostřela ho na polici. Než na něj začala věci ukládat, přejela látku dlaní a narovnala ohnutý růžek. Kamínek na měkkém podkladu neťukal o dřevo. Kostka se zase nezakutálela, když do ní lehce strčila. Bára nechala mezi věcmi místo pro vlastní prsty, aby na ně příště snadno dosáhla.

Na spodní polici položila kamínek. Vypadal tam menší než předtím v krabici. Vedle něj postavila kostku a opřela o ni králíka. Králíkovi se jedno ucho přehnulo přes okraj.

Bára zavřela dvířka. Klap. Chvíli se na ně dívala. Potom je zase otevřela a králíka si vzala.

„Ten se mnou bude spát.“

Maminka přikývla. Srovnaly ostatní věci, prázdnou krabici odnesly na chodbu a na postel natáhly známý povlak s drobnými proužky.

Když Bára zalezla pod peřinu, podlaha u dveří krátce zapraskala. Bára se po zvuku ohlédla.

„Ještě chvíli tu se mnou zůstaň,“ poprosila.

Maminka se posadila na kraj postele. Bára držela měkčí králičí ucho mezi prsty a podívala se ke skříňce. Kamínek čekal za dvířky a dvířka byla zavřená. Nový pokoj ještě neznala celý. Tohle jedno klapnutí už ale poznala.