Dráček a vločky na přání

Dráček Hynek měl před jeskyní smrček. Nebyl veliký, ale měl rovnou špičku a jednu větev přesně ve výšce dračího nosu. Hynek na ni každé ráno věšel šálu. Teď se blížily Vánoce a on chtěl smrček slavnostně ozdobit.

V truhle našel jedinou dřevěnou hvězdu. Pověsil ji na špičku. Potom ustoupil, naklonil hlavu a zkusil přimhouřit oči. Stromek pořád vypadal jako smrček s jednou hvězdou.

Hynek uměl v zimě zvláštní věc. Když ho zastudilo v nose a kýchl, vyletěla za jeho zády hrst vloček. Jen za zády, nikdy před čumákem. Vločky držely, dokud zůstaly ve stínu. Na sluníčku se měnily ve vodu jako každý jiný sníh.

„Hepčí!“ udělal Hynek na zkoušku.

Za ním zbělel špalek. Smrček zůstal zelený.

„Musíš ho obejít,“ poradila straka, která přistála na hvězdě.

Hynek se postavil zády ke stromku. Studený nos se ozval docela sám. Hepčí! Vločky posypaly spodní větev. Byla krásná, jako obalená cukrem.

Hynek nadšeně poskočil, otočil se, aby si ji prohlédl, a kýchl podruhé. Sněhovou čepičku tentokrát dostala straka.

„Objednávala jsem si jen prohlídku,“ poznamenala a otřepala křídla.

Další větev byla výš. Hynek si přinesl nízkou širokou stoličku. Postavil ji pevně do udusaného sněhu a vylezl na ni. Jenže se pořád ohlížel. Neviděl, kam vločky dopadnou, a nechtěl zasněžit hvězdu.

„Já budu tvoje oči,“ nabídla se straka. „Ty si nech svůj nos.“

Sedla na špalek proti němu. Hynek se obrátil zády ke smrčku.

„Kousek vlevo. Teď zůstaň. Výborně!“

Hepčí. Na prostředních větvích se zachytily bílé chomáčky. Hynek po straně opatrně sestoupil a podíval se. Stromek vypadal jako slavnostní dort, ze kterého nikdo neolízal polevu.

„Ještě špička,“ vydechl.

Pak si všiml slunce. Posouvalo se přes sníh a za chvíli by dosáhlo na celý smrček. Vločky by vydržely sotva do oběda.

Hynek nikam neběžel pro větší kouzlo. Smrček rostl v dřevěném květináči. Dráček ho pomalu posunul po sněhu ke vchodu do jeskyně, kam slunce nesvítilo. Straka přitom hlídala, aby se větve nezachytily o kámen.

Ve stínu ozdobil posledním kýchnutím i špičku. Hvězda zůstala dřevěná a kolem ní zářily vločky.

Večer si Hynek sedl na stoličku. Šálu už ze smrčku sundal. Měl ji kolem krku a straka mu vedle nohy rovnala spadlé jehličky.

„Hep…“ začal Hynek.

Straka rychle přeskočila před něj.

„Výborně,“ řekl dráček. „Už víš, kde sedět.“