Javor a první červený list

Mladý javor rostl v parku mezi lavičkou a pískovou cestičkou. Od rána počítal podzimní listy. Na cestičku spadly tři žluté, jeden hnědý a takový zlatý, že vypadal jako malá placka z medu.

Jeho vlastní listy byly pořád zelené.

„Nemohli byste už alespoň trochu zčervenat?“ zeptal se jich.

Listy zašustily. Na takovou otázku se jim odpovídalo těžko.

Kolem přiběhla veverka s oříškem. Javor jí zamával nejnižší větví.

„Nepůjčila bys mi na chvilku něco červeného?“

Veverka se zastavila. Měla zrovna červený šáteček, který používala jako malý uzlíček. Vyndala z něj oříšek a uvázala látku javoru kolem kmínku.

Javor se podíval do louže u svého kořene. V louži byl mladý strom se zelenou korunou a krásně červeným pasem.

„Vypadám, jako bych se chystal na tanec,“ řekl.

Veverka udělala kolem kmene dva taneční krůčky. Javorovi se to líbilo, ale po chvilce si šáteček zase nechal sundat. Na podzimní list se mu pořád moc nepodobal.

Na lavičce seděla straka. Vedle sebe měla hladké červené jablíčko, které dostala ze zahrady. Javor se na něj zadíval tak pozorně, až se straka zeptala proč.

„Chtěl bych vidět červenou barvu i nahoře ve větvích,“ vysvětlil.

Straka mu jablíčko na okamžik půjčila. Položila ho na široký rozvětvený pahýlek, kde pevně sedělo. Javor se znovu naklonil nad louži.

Teď vypadal jako strom, na kterém roste jediné velmi zvláštní ovoce.

„Tohle by asi zmátlo kolemjdoucí,“ usoudil.

Straka jablíčko odnesla. Javor si dal pozor, aby jí při tom nezachytil zobák drobnou větvičkou. Půjčené věci už měl vrácené a v koruně stále viděl hlavně zelenou.

Odpoledne se vrátila veverka. Tentokrát nesla spadlý žlutý lístek. Byl veliký skoro jako její přední tlapka a uprostřed měl tmavý puntík.

„Tenhle si dám pod misku,“ oznámila.

Javor se na něj chvíli díval. Vlastně na něm nebyl jen jeden odstín. Okraj byl světlejší, prostředek zlatý a kolem puntíku byla malá hnědá skvrnka. Předtím všechny žluté listy jen počítal. Žádný si takhle dlouho neprohlédl.

Veverka si přitáhla lístek blíž k čumáčku. Právě v tu chvíli zahlédla v javorově koruně tenký červený proužek.

„A co tamhleten?“ ukázala.

Javor se snažil podívat za vlastní větev. Nešlo to. Z té strany mu překážela zelená hromádka listí.

„Počkej, já ti nebudu nic trhat,“ řekla veverka. Vyšplhala o kousek výš a opatrně odsunula jednu větvičku.

Za ní visel jediný červený list. Měl ještě malou zelenou skvrnku u stopky, ale přes zbytek čepele přecházela barva, kterou javor celý den hledal. Nepotřebovala žádný uzlík ani místo na jablíčko.

„Mám tu větvičku ještě chvilku držet?“ zeptala se veverka. Javor ji poprosil, aby počkala jen do příštího závanu. Až se listy pohnou, chtěl si všimnout, odkud bude ten červený vidět nejlépe. Veverka přikývla. Nemusela trhat ani jediný zelený lístek, stačilo je na chvíli opatrně odsunout stranou.

Javor větev maličko natočil. Červený list se ukázal také v louži.

Veverka slezla na cestičku a zvedla svůj žlutý podložní lístek. Javor jí na rozloučenou zašustil. Tentokrát se do zvuku přidal i ten jediný červený list, schovaný dosud za ostatními.