Podzimní list na šnečí cestě

Na louce se chystala šnečí šipkovaná. U startu stál šnek Ota s lískovým oříškem místo zvonku. Za cílem čekal plochý kámen a na něm plátky okurky.

Javorový list, který právě spadl z větve, přistál Otovi před tykadly.

„Já chci ukazovat cestu!“ zavolal.

Byl červený, pěticípý a měl dlouhou stopku. Kdyby ji natáhl správným směrem, byla by z něj náramná šipka.

Ota souhlasil. Položil list k první odbočce a stopku obrátil k sedmikráskám. Tudy vedla cesta na bezpečnou posekanou pěšinu.

Přišel mírný vítr. List se otočil a ukázal k hromadě kompostu.

„Tam není svačina,“ upozornil Ota.

List se honem otočil zpátky. Další fouknutí ho přeneslo až za odbočku. Ota zatím urazil sotva délku stébla.

„Asi na mě musíš počkat,“ řekl listu.

„To dělám,“ bránil se list. „Jenom čekám pokaždé jinde.“

Ota ho zatížil žaludem. Stopka zůstala správně, jenže žalud zakryl skoro celý list. Šnečice Bětka se připlazila na zkoušku a myslela si, že našla první cenu.

„Oříšky nejím,“ řekla zdvořile.

Ota žalud odvalil. List byl po dlouhém ležení mokrý od rosy. Červená plocha se leskla, spodní strana byla světlejší. Na obou stranách měl pořád stejné žilky i stejnou dlouhou stopku. Otočit ho barvou vzhůru tedy nepomohlo. Vítr si s ním uměl poradit z obou stran.

List se zadíval na plátky okurky u cíle. Slunce už do nich začínalo svítit.

„Můžu počkat tamhle?“ zeptal se. „Tam na mě nefouká.“

U svačinového kamene rostl trs husté trávy. Ota do něj zasunul listovou stopku. Červená plocha se naklonila nad okurky jako stříška. Tráva držela stopku a list dělal příjemný stín.

Ota cestou zpátky našel krátké spadlé větvičky. U každé odbočky z nich sestavil šipku. Když do nich fouklo, ani se nepohnuly.

Pak zazvonil oříškem o kámen.

Závodníci vyrazili. Přesněji řečeno, přestali stát. Bětka projela první odbočku, druhou i třetí a dorazila ke kameni. Za ní přicházeli další šneci, každý s celým domečkem.

„Tady je červeno, tady je cíl!“ zavolal list.

Ota se objevil poslední. Kontroloval cestou šipky. Pod listem na něj zůstal jeden chladný plátek okurky.

„Tak jsi nakonec ukazoval,“ řekl.

List povytáhl nejvyšší cíp.

„Ano. Ale jenom jedno místo. To mi jde mnohem líp.“