Pes a ztracený zahradní štítek

Hnědé štěně Čenda dostalo na zahradě důležitou práci: doprovázet zahradníka s konví. To znamenalo chodit vedle něj, nezakopávat o hadici a občas prozkoumat prázdný květináč. Čendovi šlo nejlépe to poslední. V jednom květináči dnes našel malou dřevěnou destičku. Voněla hlínou a měla na sobě tmavá písmenka.

Čenda ji uchopil do tlamy. Myslel si, že je to nová aportovací hračka. Odnesl ji na trávník, položil před zahradníka a čekal. Zahradník si však dřepl a destičku prohlížel z obou stran. „Tohle je štítek,“ vysvětlil. „Patří k jedné sazenici. Bez něj budu za chvíli přemýšlet, co jsem vlastně zasadil.“

Čenda sklopil uši. Po zahradě stály desítky květináčů. Některé měly fialové kvítky, jiné jen zelené lístky a v několika nebylo na první pohled nic. Čenda by nejraději zaběhl rovnou na místo, kde štítek našel. Jenže mezitím prozkoumal ještě další tři kouty a všechna ta místa se mu v hlavě trochu promíchala.

Zahradník mu nic nevyčítal. „Půjdeme spolu,“ řekl. Čenda nesl štítek opatrněji než předtím. U prvních fialových květů se zastavil. Tady to vonělo výrazně a hezky. Položil destičku vedle květináče a podíval se na zahradníka. Ten porovnal lístky s obrázkem na štítku. „Tvar nesedí. Zkusíme další místo.“

Čenda tedy začal čichat. Z jedné rostliny ucítil svěží vůni, od druhé něco docela jiného. U třetí nevěděl, jestli voní rostlina, mokrý okraj nádoby, nebo zahradníkova rukavice. Rukavice totiž ležela hned vedle. Čenda do ní šťouchl nosem a zahradník si ji zvedl. „Čich nám může pomoct,“ řekl, „ale sám nám všechno nepoví.“

Na štítku byl nakreslený zubatý lístek. Čenda se podíval na zelenou sazenici před sebou. Její lístky měly po kraji malé obloučky. Další rostlinka byla hladká jako malá lžička. Čenda si sedl mezi oba květináče. Zahradník je pomalu natočil, aby na ně bylo dobře vidět. Teď už se nehledalo jen nosem.

Za sazenicemi stál starý hranatý květináč. Čenda ho poznal podle odlomeného rožku. Právě na něm se ráno zachytila jeho tlapka, když vytahoval štítek ze sousední nádoby. Zakňučel a zaběhl k rožku. Vedle něj rostla malá máta. Její listy odpovídaly obrázku a v hlíně zůstala úzká dírka po destičce.

Zahradník přiložil štítek k dírce a pak si ještě prohlédl svou poznámku na sáčku od sazenic. „Ano, sem patří.“ Zasunul destičku zpátky. Čenda ji sledoval až do chvíle, kdy pevně držela. Mátové lístky se pohnuly ve větru a dotkly se jeho čumáčku. Tentokrát už měl pro jejich vůni i místo, kam si ji v hlavě uložit.

Čenda si květináč ještě jednou obešel. Z jedné strany poznával odlomený rožek, z druhé strany lístky. Teď by správné místo našel i bez vůně. Na dřevě se zatím sušila jediná malá kapka.

Zahradník našel na hromádce skutečný kousek dřeva na hraní. Byl hladký a neměl žádná písmenka. Hodil jej kousek do trávy. Čenda přiběhl, ale nejdřív si hračku důkladně prohlédl. Potom ji zvedl a donesl zpátky. Zahradník se smál. Zbytek dopoledne spolu zalévali a všechny malé tabulky zůstaly tam, kde mohly hlídat své vlastní rostliny.