Pěšec před velikým koněm

Když děti večer zavřely krabici se šachy, figurky si uvnitř rozsvítily měsíční světlo. Nemusely ani hledat lampu. Stačilo, že krabice stála u okna a v jejím víku byla malá prasklinka.

Dnes si chtěly zahrát samy. Rozložily šachovnici a postavily se jako vždycky. Malý bílý pěšec stál v řadě před vysokými figurami. Dosud ho při dětských hrách skoro nikdo neposunul.

„Dnes začínáš ty,“ řekl bílý král.

Pěšec se rozhlédl. Na druhém konci stál černý kůň. Měl nos větší než pěšcova celá hlavička.

„Radši bych počkal,“ zašeptal pěšec. „Třeba si mě nevšimne.“

Bílá věž se k němu naklonila. „Znáš svůj krok?“

Znal ho. Pěšci se posouvali dopředu o jedno volné políčko. Při úplně prvním tahu mohli udělat rovnou dva kroky, pokud cestou nic nepřekáželo. Cizí figurku brali jinak: šikmo o jediné políčko dopředu. Zpátky chodit nesměli.

„Ale nemohu udělat žádný,“ navrhl pěšec.

„Když se hraje,“ odpověděl král, „někdo z nás udělá dovolený tah. Nemusí to být nejdelší.“

Pěšec se podíval před sebe. První políčko bylo prázdné. Druhé také. Zkusil si představit dva kroky najednou. Vypadal v té představě velmi statečně. Jenže potom si představil koňský nos a hrdinství mu sklouzlo někam do podstavce.

„Jeden,“ řekl nakonec. „Chci jen jeden.“

Popošel na sousední políčko. Bylo světlé a hladké. Z dálky se ozvalo ťuknutí. Černý kůň se pohnul: dvě políčka jedním směrem a jedno do strany, jako roh malého písmene L. Pořád byl daleko.

Pěšec vydechl. Kůň se neuměl jen tak rozběhnout přímo proti němu.

Hra pokračovala. Táhla věž, potom černý pěšec. Malý bílý pěšec chtěl při svém dalším tahu znovu udělat dva kroky.

„Ty dva patřily jen k prvnímu tahu,“ připomněla mu věž.

„Aha. Tak jeden.“

Šel dál. Později se před ním zastavil černý pěšec. Stáli si přímo v cestě. Malý bílý pěšec se zaradoval, že ho může vzít, ale vzpomněl si včas: brát smí jen šikmo. Zůstal tedy stát. Teď byla řada na někom jiném z bílých.

Věž projela volnou cestou za jeho zády. „Děkuju za místo,“ zavolala.

Pěšec se ohlédl na prázdné políčko, ze kterého ráno vyrážel. Vlastně večer. V šachové krabici se to snadno plete.

Nevyhrál celou hru. Ani nevzal žádnou figurku. Ale stál už o pořádný kus dál a věděl, jak se tam dostal.

Když děti ráno otevřely krabici, našly všechny figurky zase v přihrádkách. Jen malý bílý pěšec byl otočený podstavcem ke světlu. Jako by si na něm sušil jeden drobný, ale úplně opravdový první krok.