Vojta a šnečí závod na kole

Na zavřeném cyklohřišti v parku nakreslila Vojtova maminka křídou zeleného šneka. Ulita se jí nepovedla úplně kulatá. Spíš připomínala housku.

„To je dneska rozhodčí,“ vysvětlila. „Budeme mít šnečí závod.“

Vojta seděl na červeném kole, pod bradou měl zapnutou přilbu a jednu botu opřenou o zem. Ohlédl se na kamarádku Elu.

„To znamená, že nesmíme spěchat?“

„Přesně,“ řekla maminka. „Zkusíte projet mezi kužely a obkroužit šneka. Každý zvlášť, já půjdu vedle dráhy. Za rychlost dneska nic není.“

Maminka mu ukázala, kde počká Ela, než na ni přijde řada. Závodní dráha byla prázdná a branka do parku zavřená. Vojta zazvonil na zkoušku. Znělo to mnohem slavnostněji, než vypadal zelený rozhodčí na zemi.

Vojta uměl jet rychle. To se mu líbilo nejvíc. Když se opřel do pedálů, kolo mu pod nohama krásně zabzučelo. Jenže pomalu? To by přece dokázal každý.

Vyjel první. Dva kužely proletěl, u třetího zatočil moc pozdě. Přední kolo se dotklo jeho gumové paty a kužel si lehl. Vojta zabrzdil a postavil nohy na zem.

„Kužel si potřeboval odpočinout,“ oznámil.

Maminka kužel zvedla. „A tvoje kolo zatáčku nestihlo. Zkusíme to ještě jednou?“

Vojta kývl. Tentokrát šlapal tak pomalu, až se řídítka začala vrtět. Díval se na přední pneumatiku. Čím víc na ni koukal, tím víc se kolo kývalo. Zase si pomohl botou o zem.

Ela si mezitím objela volnou část hřiště s tatínkem. Pak přijela k startovní čáře a počkala, až Vojta odvede kolo stranou. Sama projela první zatáčkou. U šneka zastavila.

„Proč jsi slezla?“ zeptal se Vojta.

„Protože mu chybí tykadlo.“

Maminka jí podala křídu. Ela šnekovi dokreslila tykadlo tak dlouhé, že dosáhlo skoro k další zatáčce.

Vojta se zasmál. Najednou už nepotřeboval být první. Chtěl projet kolem té podivné ulity, aniž by objel i lavičku za ní.

Maminka posunula dva kužely dál od sebe. „Můžeme začít širší cestou. A zvedni oči k místu, kam chceš jet. Já budu tady vedle.“

Vojta se rozjel. Ne úplně šnečí rychlostí, ale klidněji než předtím. Díval se do mezery mezi kužely. Před zatáčkou přestal šlapat, zvolna přibrzdil a pak vedl kolo kolem zelené houskové ulity.

U druhého tykadla se zakymácel. Maminka byla blízko, ale nesahala na něj. Vojta stočil řídítka zpátky a projel mezerou. Za posledním kuželem sám zastavil.

„Viděl jsi pneumatiku?“ zavolala Ela.

„Ne. Zato jsem viděl celého šneka!“

Pak jela Ela. Vojta čekal vedle maminky a držel křídu. Když se kamarádka vrátila, ukázal jí, co přikreslil: malou cílovou branku. Šnek ji měl dávno za sebou, protože jeho dlouhé tykadlo sahalo až za ni.

„Ten vyhrál ještě před startem,“ usoudila Ela.

Na poslední kolo vyrazili každý svou volnou částí dráhy. Vojta projel zatáčku, dojel k brance a klidně položil obě nohy na zem. Chtěl totiž šnekovi zazvonit. Jednou, krátce, aby se rozhodčí nelekl.

Maminka zvedla palec. Šnek se ani nepohnul. Nejspíš si po takovém vítězství potřeboval pořádně odpočinout.